Snad všechny druhy umění mají historii delší, než si mnozí představují, byť velká část není obvykle zdokumentována. Víme například, že již v pravěku lidé prováděli nástěnné malby, vyráběli malé sošky a mnohé jiné ozdobné předměty. Je velmi dobře možné, že si již v té době notovali první primitivní popěvky nebo si vyprávěli večer u ohně příběhy. Z toho se bohužel z pochopitelných důvodů nic nezachovalo.
Podobně jako ostatní aspekty naší kultury, i umění procházelo postupným vývojem. A téměř v každém období se objevilo několik děl, která obdivujeme doposud, ať už se jedná o knihu, obraz, hudební skladbu či sochu.
Zde se nabízí otázka, co přesně je potřeba k tomu, aby se nějaké dílo stalo klasikou. Přeci jen, touží po tom každý umělec. Jen malému promile z nich se však podaří mezi tyto velikány proniknout, a to ještě často až po své smrti. Aby nějaký obraz, kniha či skladba dosáhly tohoto statusu, musí být všeobecně velmi oblíbené, a to jak mezi veřejností, tak i mezi profesionálními kritiky. A to není zrovna snadné, neboť obě skupiny mají často odlišný vkus.
Mnohdy se také stane, že dílo není po svém vydání zrovna příznivě přijato, a své místo mezi slavnými si najde až později. Typickým příkladem může být kniha Hrabě Monte Cristo od Alexandra Dumase staršího. Ta původně vycházela jako příběh na pokračování, a to je také důvod, proč prakticky každá kapitola končí cliffhangerem, a proč je děj místy tak natahovaný.
V době svého vydání byla vnímána jen jako lehké čtení, nic světoborného. Teprve o mnoho let později se stala známou a zařadila se mezi klasická díla světové literatury. A podobných případů je daleko více. Jmenovat můžeme například obrazy van Gogha a dalších mistrů.
Je pravdou, že většina z nich si získala slávu až po své smrti. Mnoho z těchto nyní světoznámých umělců žilo poslední léta svých životů v bídě a nedostatku, ačkoliv jsou dnes oslavováni. A to je rozhodně škoda. Rozhodně bychom tedy neměli ty současné opomíjt. Kdo ví, který z nich se stane v budoucnu slavným?